Štafířství

Toto řemeslo je obor, jehož kořeny sahají do starověku, štafíř býval také zajišťovatelem nejen závěrečné povrchové úpravy, polychromie předmětu, kam řadíme i užití plátků ušlechtilých kovů nebo pokovování, ale sám prováděl nebo navazoval na truhlářské a řezbářské práce. Toto propojení činností je praktické a nutné i v dnešní době u restaurování předmětů. S historickými technikami štafířské a pozlacovačské práce se setkávají dnešní pokračovatelé tohoto řemesla dodnes a je snaha z prověřených klasických materiálů a technologií vycházet a navazovat na ně při restaurátorské i tvůrčí práci. Práce štafířů úzce souvisela s církevním prostředím i s interiérovým vybavením sídel uměleckými předměty a nábytkem a v určitých etapách i s celoplošným řešením některých interiérových partií. Pozlacovačství se navíc dotýkalo i některých exteriérových dekorací a prvků staveb. Historickým vývojem se štafířské a pozlacovačské techniky zdokonalovaly a současně podléhaly módním vlivům i výtvarným názorům dané doby. Zhruba od poloviny 18. století se v Evropě začíná široce používat i papier-mâché, kompozitní tvárný materiál na bázi papíroviny a lepu, obvykle užívaný pro drobné formované dekorace, často zlacené. Po zrušení cechů v polovině 19. století došlo k založení živnostenských společenstev a štafíři a pozlacovači se zaměřili hlavně na zdobení mobiliáře a uměleckých předmětů; typickým příkladem dodnes zůstávají např. obrazové rámy. I když je toto řemeslo v dnešní době částečně živé včetně nových technologií, cílem bude zejména zdokumentování klasických pracovních i technologických postupů (videozáznamem, zaměřeno na období 17. až po přelom 19. a 20. století), vyhodnocení vlastností používaných materiálů a technologií a způsoby restaurování. Součástí práce je také podrobné zdokumentování nástrojů a nářadí i používaných materiálů.

Specifickou povrchovou úpravou, která je rovněž spojována se štafířskými technikami je tzv. lacca povera (IT) neboli decoupage (FR) či decalcomania (EN) – je to v podstatě určitý typ koláže. Tato technika, jejíž princip spočívá na nalepování vystřihovaných částí grafických listů na různé typy podkladů a jejich další, většinou malířská či přímo štafířská úprava. Popisovaný způsob výzdoby se uplatňoval zvláště na úložném nábytku a interiérových panelážích. Papírové elementy byly obvykle fixovány rybím klihem a několikanásobným (8 až 10) nátěrem. Vrcholným obdobím techniky lacca pověra byla poslední třetina 17. století až první polovina 18. století. Setkáváme se s ní ve velké míře v severní Itálii, svou oblibu získala také ve Francii, Británii i střední Evropě. Známým producentem grafických listů, které se pro tuto technologii využívaly, byly tiskařské dílny v Norimberku. Zvláštním typem techniky lacca pověra je tzv. florentinská práce, kdy je popisovaná technika ještě doplňována zlaceným dekorem.